Zpátky na začátek

Dneska mám pro tebe dlouhou, ale zato velice upřímnou zpověď.
Pokud dočteš až na konec a budeš se mnou chtít sdílet svůj příběh, je tam pro tebe prostor. Moc ráda si přečtu podobnou zpověď já od tebe.

Himaláje volají

Zanedlouho se vracím do místa, které pro mě moc a moc znamená - do vesničky Bhagsu v Himalájích.

Můj pittový mozek se mě už pár dní urputně snaží natlačit do plánování, psaní seznamů, shánění potřebných vychytávek na cestu a rozepisování scénářů, co a jak by se asi mohlo stát a jak mě to všemožně ovlivní.

Tyhle tendence už dobře znám. Nepodléhám jim tolik jako dřív. Všímám si jich a nechávám je být. To je u mě veliký pokrok. Nenastal ale jen tak ze dne na den. Je součástí dlouhé a zpletité cesty, kterou ti chci dneska povyprávět.

Ta cesta začala, když se narodilo jedno velice hladové, uřvané, nespokojené dítě

Z prvních let svého života si pamatuju jen pár útržků. Následující informace tedy čerpám hlavně z toho, co mi vyprávěli rodiče.

Byla jsem prý jedno z těch náročnějších dětí, co vyžadují mnoho pozornosti (a mnoho krmení, jinak by řev neustával). Moc toho nenaspali. Zato já přes den spoustu. Občas se mě snažili udržet vzhůru, ale to se pak museli potýkat buď s mou neustálou nespokojeností, anebo s mým neustálým hladem. Nedala jsem se utišit. Jen mě čas od času najednou našli někde spát (někde, kde by se běžně spát úplně nemělo - třeba u souseda na zápraží).

Bezmezný hlad a nespokojenost

Tyhle dvě věci se mnou zůstaly ještě hodně dlouho.

Během dospívání jsem s nimi zažila hodně temných chvilek a rodiče si přestali vědět rady, protože jídlo a spánek najednou nepomáhaly, i když jsem to s nimi zkoušela horem dolem. Jedla a odpočívala jsem víc, než bylo zdrávo. Vrhala jsem všechny svoje emoce do malování, zpívání, skládání hudby. Nic ale reálně nepomáhalo.

A tak jsem rostla dál, pořád hladová, pořád nespokojená. Když jsem zrovna dostala to, co jsem chtěla (třeba barbínku, haldu sladkostí, nebo samé jedničky), potěšilo mě to jen na chvilku a brzy mě zase sžíral ten prázdný, hladový pocit.

Něco neustále chybělo.

Když jsem pak na vysoké škole začala tancovat, pocítila jsem záchvěv naděje - najednou jsem objevila něco, co nebylo jídlo ani spánek, ale dokázalo to ve mně vyvolat nesmírný pocit uspokojení. Tak jsem za tím šla. Začala jsem celý svůj život obmotávat kolem tanečních kurzů, campů a cest do zahraničí.

Tak jsem se dostala do LA. Tak jsem se “čirou náhodou” připletla na lekci jógy. Tak jsem objevila, že ta prázdnota se nikdy nedá zaplnit jídlem ani nicneděláním. Tehdy jsem si myslela, že ji zaplním tancem a jógou.

A ono to skutečně na chvíli fungovalo

Pár let poté se ze mě vyklubala jógová lektorka, která zároveň učí tanec i angličtinu. Můj život se zdál plný - ne prázdný a hladový jako dřív. Dokonce jsem měla v životě milujícího partnera a spoustu vizí do budoucnosti.

Ale světe div se - ten nespokojený hlad se vrátil.

On ani nikdy nikam neodešel, byl se mnou celou dobu. Vždycky se jen na chvíli někam schoval, když jsem zrovna celé svoje já vrhla do jógového kurzu, do tanečních cest, do lektorování nebo plánování budoucnosti. Číhal. Vyčkával. A s naprosto děsivou pravidelností se vracel - třeba pokaždé, když jsem se vrátila z cesty zpět domů. Pokaždé, když mi nevyšel nějaký plán. Když lekce nešla podle mých představ. Když se vztah začal rozpadat. Když jsem zjistila, že mě lektorování občas vysává a ničí.

A někdy v té době jsem odjela poprvé do Indie.

Co se mnou tahle cesta udělala, to už tušíte z tohohle článku. Ale v kontextu dnešního vyprávění mi dovolte dokreslit to jednou důležitou metaforou.

Indie mě otevřela

Ve všech možných významech toho slova. To znamená ne jenom těch příjemných. Otevřela ve mně místa, myšlenky, rozhodnutí a pocity, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení. Co bylo dřív zaseklé, začalo proudit. Co bylo skryté, vyšlo na povrch. Co bylo falešné, to se rozplynulo. Co mě dřív ovládalo, se najednou zdálo malicherné a nicotné.

Indie mě otevřela jedním ohromným, bolestivým, extatickým trhnutím. Surově a láskyplně najednou. Tak jak to život zkrátka umí.

Leccos se kvůli tomuhle otevření vyvalilo ven. Leccos se dalo do pohybu. Byly to doslova záplavy změn. Chvíli jsem se snažila držet různých větviček a stébel, ale nakonec mě proud vzal a odnesl úplně jinam, než kde jsem chtěla být. Neplula jsem na něm zrovna mírumilovně. Křičela jsem, kopala a mlátila kolem sebe, hltala vodu, kuckala se… jako malé děcko.

Hodně moc mě to unavilo. Všechen ten odpor, všechno to zápolení a odmítání mě vyšťavilo až na kost. Bolelo to. Moje srdce se zavřelo. Můj žaludek se zavřel. Moje tělo zkřehlo. Plula jsem jako hadrová panenka. Jen já a můj nespokojený hlad. Došlo mi, že ho nic na světě nikdy nenasytí. Žádná cesta to nedokáže. Ani jóga. Ani nový dům. Ani nový vztah.

Pak přišel Covid

Spousta lidí si na to období ráda zanadává, ale pro mě to celé znamenalo velký krok na cestě k vysvobození. Vody se totiž najednou zastavily. Věci přestaly proudit. Ty víry, co se mnou do té doby zmítaly, utichly. Ležela jsem na úplně klidné hladině a poprvé jsem měla šanci začít vnímat, co se skutečně děje. Byla jsem úplně promočená, zmlácená, utrápená a pořád ještě hladová.

Nějakou dobu se nic nedělo. A to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Potřebovala jsem chvíli ničeho. Sebrala jsem dostatek sil na to se přestat válet v bahně. Postavila jsem se znovu na nohy. A překvapeně jsem si uvědomila, že všechno ve mně i kolem mě se úplně změnilo.

Jako kdyby se to všechno tím ohromným prouděním… tak nějak… umylo.

Vůbec jsem nebyla zabahněná a zbitá. Svět kolem nebyl žádná katastrofická popovodňová scéna. Všechno bylo čistší, pronikavější, jasnější. Zbavila jsem se spousty starých nánosů a špíny.

Udělala jsem první krok a zjistila jsem, že je nejistý. Jako kdybych nikdy předtím nechodila. Vrátila jsem se úplně na začátek. Jsem zase novorozeně a učím se všechno odznova. Učím se chodit. Učím se jíst, smát, poznávat svět. Učím se žít.

Brouzdám se krajinou a občas narazím na louži, která zbyla po těch šílených záplavách. Občas na rybník nebo hodně hluboké jezero. Něco dokážu probrouzdat na druhou stranu, něco s trpělivostí obejdu. Ale voda všude zůstává klidná a čistá. Vše je tady pro to, aby se mi něco málo připomnělo, nic víc. A čím dál jdu, tím jistější mám krok.

To byla velice trefná metafora pro to, co se mi od Covidu v životě poštěstilo (říkám poštěstilo, protože v tom všem teď vidím neuvěřitelný dar). Co se reálně stalo? Turbulence a bolestivé víry byly přítomny, moje odmítání, kopání kolem, odpor a občasné hysterie taky, ale hlavně celý můj život se nakonec skutečně vrátil úplně na začátek - protože mi přestal fungovat žaludek. Přestal trávit jídlo.

Ten můj celoživotní, všudypřítomný, nespokojený hlad mě tak dlouho nutil přejídat se jídlem, potěšením, emocemi, vztahy, prací, stresem, cestováním a vším možným, až můj žaludek řekl NE. Už prostě NE.

Řekl: “Teď budeš reálně o hladu.”

To mě srazilo na kolena. To mě donutilo projít hlubokou a mnohovrstevnatou očistou. To mě umylo - zevnitř i zvenku. A to mě donutilo začít pěkně od začátku. Jsem teď sice slabá a unavená, ale taky mnohem čistší, lehčí a jasnější než kdy dřív.

Jsem taky nesmírně vděčná, že díky ájurvédě vím, jak na to. Vím, jaké kroky se teď potřebuju odnaučit, přeučit a jaké se naučit úplně nově. Jde to pomalu, ale jde to. Učím svoje tělo něčemu, co ode mě za celý život nepoznalo - laskavosti, péči, přijetí, uvolnění, odpuštění.

Učím se to každý den

Některé dny se mému žaludku daří lépe a obdaruje mě možností vychutnat si plnohodnotné jídlo (to metaforicky kráčím po souši). Většinu dní mě ale zatím ještě žádá o to, abych dělala jen malé krůčky a dala mu prostor a čas na to se zahojit (to narazím na louže a rybníky). Někdy se stane, že nemůžu jíst vůbec (to jsou ta nejhlubší jezera, která zatím musím s trpělivostí a s klidem obejít).

Ta nejcennější lekce, kterou mi to celé přineslo, je, že ZMĚNA JE MOŽNÁ, ale teprve když přestanu vzdorovat, bojovat, kopat všude kolem a spoluutvářet tak ty hysterické víry a turbulence.

Ten nejdůležitější začátek, ke kterému jsem se vrátila, je bytí V JEDNOTĚ SE SVÝM TĚLEM. Spolupracovat s ním a ne jít proti němu - to je něco, co mě doposud v životě minulo. Nikdy jsem se to nenaučila, až teď. A přitom tam to všechno začíná. Tam je odpověď na to, jak uklidnit ty rozvířené vody.

To nejúžasnější, co můžeme v každém okamžiku dělat, znovu a znovu, je UVOLNIT SE, OTEVŘÍT SE A ODEVZDAT SE PROUDU. Místo kopání, křičení a kuckání se můžeme v klidu nechat unášet - ono nás to tak jako tak vyplaví tam, kam nás to zrovna nese, ať už kopeme kolem nebo ne.

A když je zrovna klidná hladina, můžeme vždycky - VŽDYCKY - najít sílu vstát a rozhlédnout se, co je nového. A začít třeba úplně od začátku. S čistým štítem.

Takže jo. Indie v roce 2019 mě otevřela. A spolu s tím otevřela záplavy, co mě donesly až sem - úplně na začátek. Ale to neznamená, že to jedno velké dramatické otevření stačilo - každý krok, každičký den a celý svůj život teď věnuju tomu samému.

Otvírám se. Znovu a znovu. Pořád dokola A nikdy nepřestanu.

Letošní cesta zpět do Himalájí je mojí osobní oslavou tohoto příběhu. Po třech letech zápolení a vzdorování se teď chci - i geograficky - vrátit tam, kde to otevírání celé začalo.

Máš podobný příběh?

Jestli zápolíš s chronickým onemocněním, chronickou bolestí či chronickým sebe-ubližováním (v jakémkoli slova smyslu a na jakékoli úrovni bytí), věř, že ti rozumím. Pokud cítíš potřebu taky sepsat svůj vlastní příběh a chceš ho s někým sdílet, jsem tu. Ráda budu na té čtecí a naslouchací straně.

Hledáš úlevu?

Jeden z důvodů, proč celý tenhle můj proces spěje směrem ke klidu a smíření, je jóga a ájurvéda. Léčím sama sebe, každý den.

Pokud procházíš něčím podobným, ale nevíš jak dál, v rámci ájurvédských konzultací ti mohu nabídnout tytéž nástroje, které mi pomohly postavit se znovu na nohy a naučit se dělat laskavější, sebe-pečující krůčky.

Přeju všem, kdo zápolí s chronickou bolestí (fyzickou či psychickou), aby našli odvahu se zastavit, přestat vzdorovat, a začít znovu od začátku. Pak se totiž cesta k úlevě odhalí sama.

Najít smíření s tím, co je, je něco úplně jiného než “to vzdát”. Naopak. Znamená to plně důvěřovat. Otevřít se. Přestat kopat a vytvářet nové turbulence. Nechat vodu, ať se uklidní. Nechat vše staré, ať se vyčistí. Znamená to začít nanovo - a jinak. Tentokrát bez boje, ale zato s otevřeným srdcem, plným lásky a přijetí.

Pokud toužíš po podobném rozuzlení, jsem tu.
Ráda tě na té cestě doprovodím.