Co ze mě vyčistila Indie
Tak jak bylo v Indii?
Pokaždé, když se mě na to někdo zeptá, mám zásek. Uvnitř mě vybuchne halda emocí, vjemů, vzpomínek, zkušeností i zkoušek, chutí a vůní, malých i velkých radostí, a stejně tak malých a velkých trápení… a slova ten nával prostě nestihnou.
A tak jsem si říkala, že si k tomu v klidu sednu. A napíšu to kousek po kousku. Že pak to třeba aspoň pár slov stihne.
Tak tady to máte.
Ze známa do neznáma
Jógový trénink v USA, spousta lásky k jógové filozofii v sobě a dva roky lektorování za sebou – naprosto nevyhnutelně jsem jednou v Indii musela skončit.
A tak jsem si naplánovala dvouměsíční pobyt, z čehož 6 týdnů budu věnovat studiu a zbytek čemukoli, co mě cvrnkne do nosu. První 3 týdny se mnou stráví moje nejlepší kamarádka Eli, takže jupí, mám parťáka a není se čeho bát. Někdy kolem začátku roku kupujeme letenky na duben a jede se.
Před odjezdem jsem se náležitě vystresovala. Asi tak, jak to dělá skoro každý spořádaný občan. Hlavně nahonit co nejvíc práce a povinností, protože budu dlouho pryč. Makat na 200% do poslední chvilky. V žadném případě si nebudu brát před odletem den volna, proč bych to asi dělala?
No asi to znáte. Na letiště přijíždím celá nevrlá, znavená, kruhy pod očima, nemám tucha, jestli mám všechno, anebo co všechno s sebou mám mít, takže je to vlastně jedno.
Ta úleva, když si člověk sedne do letadla a ví, že teď už s tím nic nenadělá. Prostě bude 2 měsíce pryč a ono se to nějak zvládne.
Cesta byla dlouhá. Jako fakt dlouhá. Ale letěla jsem s nejlepší kamarádkou a s dost ucházející aerolinkou, takže jsme na letišti v Dharamshale cobydup a s tajícím se dechem koukáme na chlápka, jak naše kufry přivazuje na střechu svého bílého taxíku. Ne nijak pevně. Nebo stabilně.
Z placky postupně stoupáme zákrutem za zákrutem vzhůru do hor. A je to tu. Dochází nám, že jsme daleko od domova, protože ty stromy (a opice) vůbec nepřipomínají to, co nám roste v Česku.
Projíždíme městečko Mc Leod Ganj, ve kterém má Dalajláma svůj chrám, a na chvilku nás spolkne pravá Indie – překodrcaná jízda, neunavitelné troubení (někdy asi výstražně, někdy nadávavě a někdy jen tak), krávy na silnici, lidi na silnici, muly na silnici, všude spousta věcí, odpadků, stánků, konstrukcí, a málo, málo prostoru.
Cítím kari.
Ač je to neuvěřitelné, stoupáme pořád výš. A s větším a větším sklonem. Nechápu, jaktože to auto ještě jede. Vjíždíme do vesničky Bhagsu, kde se nachází naše Shala a ubytování. Těsně před tím nejhorším krpálem náš taxi-chlápek zastavuje a vypouští nás do divočiny.
Jsme v Bhagsu
Řekla bych, že je na místě přiznat, že nejsem vydrsněný cestovatel.
Pokoj mě vyloženě nevyděsil, to ne. Naopak jsem si oddychla, protože mám bujnou fantazii, co se očekávého nepohodlí týče. Co mě trochu překvapilo byl absolutně jiný systém zavírání dveří (na kličky nejen uprostřed dveří, ale někdy i nepředpokládaně nahoře nebo dole), absence topení a velmi úzce související záchod se sprchou.
Na všechno se dá zvyknout. Hlavně když vyrazíte ven a najdete JÍDLO.
Typické indické thali – rýže a chapati, dhal, kari a halda zeleniny
Ach, jídlo v Indii. Můžu o něm napsat samostatný článek? Nebo dva? Už o mě možná víte, že jsem nadšenec do jídla, ale kdybyste mě tam viděli, asi byste se s vykulenýma očima docela nasmáli.
Ty barvy, vůně, chutě, ta rozmanitost! Bhagsu se ukázalo jako veganský ráj plný svůdných thali, kari, buddha bowlí, hummusu, avokáda, smoothíček, kaší, palačinek… A z nějakého důvodu tu dělali i řeckou Moussaku (která si ale s pravou řeckou Moussakou moc nepokecala) (ale závislácky vynikající byla stejně).
Ano, jakmile Ivu najde jídlo, je dobře.
Mohly jsme začít v klidu prozkoumávat okolí. To se mimochodem velmi snadno řekne v ČR, ale šlapat nahoru a dolů a nahoru a dolů po Bhagsu rozhodně sebere víc než jen pár kalorií.
Vesnička se táhne malým údolíčkem mezi dvěma pořádnými kopci a my jsme samozřejmě ubytováni na jednom a naše jógová škola sídlí na druhém. To nás ale bude zajímat až za pár dní. Zatím chodíme údolíčkem sem a tam a jevíme se nad nehorázně levnými krámky a kavárnami. Je vidět, že Bhagsu se připravuje na nával turistů – každý den se otvírají nová místa.
Jóga
Jógový kurz ve škole Banjaara Yoga by stál za vlastní článek už ale určitě. Začal pár dní po našem příjezdu a docela s námi zametl. Každý den od pondělí do soboty dvě dvouhodinové praxe denně a mezitím x hodin studia. Každou neděli naštěstí oddych.
První dva týdny jógového programu jsme s Eli strávily funěním na lekcích Vinyasa a Ashtanga jógy, skvostnými debatami o jógové filozofii s lektorkou Madhurou a dýchacími technikami Pranayama s lektorem jménem José. Každé ráno jsme praktikovaly očistné techniky Kriya a zpívaly mantry. Ta naše indicko-španělská kombinace lektorů se ukázala jako úžasná volba. Těla se čistila a bolela, hlavy šrotovaly a všechno do sebe začalo zapadat.
Po dvou týdnech Eli končila svůj kratší kurz a oslavila to velmi netradičně. Všichni jsme totiž prošli očistnou technikou jménem Shanka Prakshalana. (tohle už vzdávám a píšu další článek jen a jen o Shance)
Po Eliščině odjezdu jsem se ponořila do studia hatha jógy, ajurvédy a jógové terapie. Každý den jsem se dozvídala nové odpovědi a nacházela dvojnásobný počet dalších otázek. Celek mi ale začal dávat skutečný smysl, mnohem víc, než v mém prvním jógovém kurzu.
Nasávala jsem nové znalosti jako houba.
Ze všeho nejvíc mě oslovily lekce s Rute, která se k nám přidala jako hlavní lektorka jógové terapie. Otevřela mi úplně nový svět plný tibetských mís, manter a Kirtanů. Nada Yoga – jóga zvuku a vibrací. Na lekcích s Rute jsem začala objevovat svoje vlastní čakry. Svoji energii.
Výletování
Během volných nedělí a pár nestudijních dní okolo kurzu jsem se jala prozkoumávat okolí.
Stačilo se projít po Bhagsu, vyšplhat k vodopádu nebo do ještě výše položené vesničky Dharamkot. Popojít kousek do lesa a meditovat v moři tibetských vlaječek.
Objevila jsem božské stromy (teď mě odhalíte – vedle jídla jsem taky na stromy). Rostly tu stromové rododendrony, což samo o sobě vyvolávalo údiv, ale mě nejvíc uchvátily stromy s tmavým kmenem a světlými listy, které rostly úplně všude a doteď s Eli nevíme, co jsou zač.
Energie celé téhle oblasti mě prostě dostala.
A pak se to stalo. Zamilovala jsem se do hor.
Já, která se celé své dětství zarputile bránila výletům po Krkonoších a Šumavě. Já, která heká už na desátém schodu. Pravda, po několika týdnech v údolí Bhagsu a každodenní docházce do Banjaara shaly se dá říct, že tělo si trochu zvyklo. I tak to byl šok. Ale Himalájím jsem asi podlehnout musela. Posuďte sami, to přece jinak nejde.
Něco jsem si přivezla.
Ještě víc jsem tam toho nechala.
Ráda bych řekla, že jsem neutrácela. Ale můžu aspoň říct, že jsem neutrácela za blbosti. Nutno podotknout, že jsem dva měsíce vydržela v obklopení stánků a obchůdků, narvaných od země ke stropu nádhernými lokálně vyráběnými oděvy, předměty, soškami, šperky a tak vůbec vším možným.
Odolala jsem. Většině.
Hrdě přiznávám, že ve chvílích urputné zimy, co se na nás navalila koncem dubna, jsem se obalila několika vrstvami nových oděvů a (nádhernou!) huňatou šálou (tu jsem nakonec v rámci Yamy jménem Aparigraha zanechala v Indii někomu, kdo ji potřeboval víc než já). Velmi cíleně jsem si do Mc Leod Ganje skočila pro jednoho buddhu do své jógové místnosti a pro dvě tibetské mísy. A naprosto neplánovaně jsem tam od jednoho pána dostala nádhernou rudrakshu. Jen tak.
Kromě hmotných statků jsem si odvezla dva nové certifikáty. A tetování. Symbolicky zobrazené Yamy a Niyamy, které si navždy budu nosit a vozit s sebou.
Nehmotných pocitů, vjemů, zkušeností a poznatků jsem nabrala tolik, že konečně narážíme tam, kde slova nestačí.
Když tak přemýšlím, co bylo ze všeho nejúžasnější, musím upřímně říct, že to byl ten nános zbytečností, co jsem tam na oplátku zanechala. Různé frustrace, strachy, obavy, iritace, snaha kontrolovat. To, jak mi přestaly vadit maličkosti. Ty spousty zdravotních neduhů, které se mi tam jako zázrakem pořešily (pozn. nebyl to zázrak, byla to Shanka).
Tolik toho ze mě spadlo. Fyzicky i psychicky.
Žila jsem tam absolutně bez spěchu, bez očekávání, v naprostém dostatku sebe sama, a víc jsem nepotřebovala. Tuhle energii jsem si taky přivezla do Čech. A nějakou dobu se mnou zůstala. A spousta těch věcí, které ze mě Indie vyčistila, se zatím (ťuk ťuk ťuk) nevrátily.
Jako bych se tehdy poprvé v životě zhluboka nadechla. A viděla věci jasně.
Bylo to Indií? Jídlem? Jógou? Energií toho místa? Lidmi?
Kdo ví. Ale bylo to. A bude to zas.
Děkuju.
Ivu