Himaláje, můj nový domov

Tak jsem se přestěhovala do Himalájí

Je to tak. Nekecám.

Mám tu skromný byteček, přímotop na zimu, svoje vlastní nádobí, dřevěné prkénko a taky čajovou konvičku. Začínám od píky stavět sbírku sukulentů. Vím, kde sehnat místní ghí, čerstvou zeleninu, koriandr, bezobalové obiloviny a luštěniny - a taky kde najít nejlevnější toaleťák (divili byste se, ale ten se tady opravdu prodraží - je to totiž čistě turistická komodita, místní populace se oplachuje vodou).

Mám zajeté své ranní rituály, procházky, nákupy. Našla jsem si pár oblíbených míst, ať už jde o top výhledy, atmosféru nebo nejlepší jablečný koláč v okolí. Od příští sezóny začínám pracovat s dr. Sharmou na jeho klinice. Život ve své jedinečné a božské “obyčejnosti” mě tu každý den naplňuje nadšením a vděčností.

Pár let už to ve mně zrálo

Jak k takovému razantnímu přesunu došlo?

Začalo to, když jsem se za tancem a jógou vydala na pár měsíců do LA.
Pokračovalo to, kdykoli jsem zase vyrazila na cesty.
Leželo to ve mně a jemně, pomaličku, ale jistě to fermentovalo.

“Chci si zkusit žít jinde než v Čechách. A ne jen na pár měsíců.”
”Chci žít na horách, ne ve městě.”
(Proč rovnou nezkusit ty nejvyšší hory na světě, že jo? :D)

Stálo mě to jen několik let postupného zrání a sebepoznávání, spoustu nervů, jeden dům a jeden rozvod. Když jsem si konečně naplno uvědomila, že z celého srdce toužím opustit Prahu, Čechy, Evropu a zkusit žít někde úplně jinde, nějak úplně jinak, věděla jsem, že se jako první budu chtít vrátit sem. Ale byl zrovna lockdown a moc to sem nelítalo. Takže jsem ještě chvíli trénovala trpělivost. To byla důležitá praxe.

Protože když člověk žije v Indii, trpělivost se cenní.

Bhagsu

Nu a kde že to tedy teď bydlím?

Nedávno jsem vám psala o tom, že se vracím zpátky na začátek své úchvatné, strastiplné cesty za studiem jógy, ájurvédy a sebe sama - do místa jménem Bhagsu.

Bhagsu je malá horská vesnička, plná lokálních obchůdků, veganských kaváren a ubytovacích zařízení, naprdnutá na dost strmé úpatí Himalájí asi tak ve 2000 m.n.m.

BHAGSU

Dolní část vesničky Bhagsu, s krásným výhledem na himalájský vrchol jménem Moonpeak

Nejbližší velké město s letištěm, školami apod. je Dharamshala, která je asi tak půl hodinku taxíkem od Bhagsu směrem dolů k planinám. Nejbližší městečko pěšky se jmenuje McLeod Ganj, kde se nachází chrám samotného Dalai Lamy a spousta důležitých obchůdků, restaurací a kaváren.

Celá tahle horská oblast kolem Dharamshaly se považuje za indický Tibet, protože právě sem se Dalai Lama a tibetští mnichové roku 1959 přesunuli, když utekli z Tibetu a našli azyl v Indii. Říká se tady tomu “Dhasa” - dharamshalská Lhasa.

Místní obyvatelstvo je bohatou směskou indů, nepálců a tibeťanů. Tibetská kultura tady ale jasně dominuje. V podstatě nemůžete ujít půl hodinky procházky, aniž byste potkali aspoň tři tibetské obchody, jednoho tibetského mnicha, nebo desatero rozvěšených tibetských vlaječek.

MCLEOD GANJ

Městečko cca 20min chůze od Bhagsu - hlučnější, špinavější a bohatší o Dalai Lamův chrám :)

Proč mě to zavlálo zrovna sem?

Tohle místo. Tyhle hory. Tyhle stromy a lesy. Všichni ti mniši a všechny ty vlaječky. Něco tu je, něco tu proudí, je to cítit na každém kroku a nutí vás to se ztišit, zpomalit, zadumat a rozbalit. Přesně proto jsem se sem vrátila. Volalo mě to víc jak tři roky.

Letos v září jsem se odhodlala. Původní záměr bylo vyrazit sem jen na tři měsíce, ale nemít žádný záměr, jen se zaposlouchat do toho volání a sledovat, kam mě to zavane. Tento záměr se celkem hezky vydařil.

Hned jak jsem vkročila na známé cestičky ve vesničce Bhagsu, hned jak jsem se poprvé zadýchala tím nekonečným šlapáním nahoru a dolu, hned jak jsem ochutnala první tibetskou sušenko, mi došlo, že sem patřím. Minimálně teď, minimálně na nějakou dohlednou dobu. Nechci zpět a nechci nikam jinam.

Himaláje se na mě usmály a řekly: “Jsi tu správně. Konečně si můžeš oddechnout a začít rozbalovat všechny ty dárečky, co sis v sobě za ta dlouhá léta emočních bojů nabalila.”

A tak jsem si oddechla.

Jsem tu.

Je čas rozbalovat.

Roční doby trochu jinak

Oblast Dharamshaly, McLeod Ganje a Bhagsu je v podstatě jedno velké himalájské údolí, takže tahle oblast je dost typická pro velké množství srážek a vlhkosti. Zároveň tu panují příjemné, mírné teploty, podobné Evropě, takže klasická indická vedra (ani malárie) tady nehrozí. Indické roční doby se od těch našich dost zajímavě liší, takže mi na závěr dovolte pár slov o počasí :).

Já jsem se sem přesunula prvního září, když zrovna odplouvalo monzunové období.

MONZUN (červen - srpen) tady v horách vypadá asi tak jako ten největší slejvák, co jste kdy zažili v Čechách - jen si ho ještě znásobte asi tak 10-100x (jak kdy, dle intenzity). Jo a leje to bez přestání. Takže v monzunovém období se ulicemi neustále valí potoky vody, vlhkost vzduchu je permanentně nad 90% a všechny ty plísně a navlhlosti ve vnitřních prostorách asi ani nemusím popisovat. Komáři jsou tam, kde voda, takže i tady. Malárii sice nepřenášejí, ale nalítávají ve skupinách a štípou jako ďas, a to i přes tlusté tepláky a mikiny.

V září tohle průtržové drama ustává. Můj první měsíc tady byl sice ještě provlhlý a proměnlivý - počasí se rychle měnilo z ostrého deště na ostré slunce - ale mohla jsem si užívat krásný svěží vzdoušek na procházkách, protože silnice už netekly proudem. Jak monzun ustával, slunce přibývalo a komáři odpadávali. Roční doba se překulila do podzimu.

PODZIM (říjen, listopad) je tady v Himalájích jiný než podzim v Evropě.. Chybí tu podzimní barvy, podzimní deště a teplotní nevyzpytatelnost. Listnaté stromy tu nerostou. Každý den je jak přes kopírák - jasný, slunečný, ostrý, horký… a jak se blíží zima, každá noc je postupně delší a chladnější než ty předchozí. Všude řvou (něco jako) cikády, skotačí opice, poletují zelení papoušci. Lidi jako já bohužel trpí na ostré migrény, protože slunce nemilosrdně pálí, ale těžko si to uvědomíte, když je teplota

No a pak přichází ZIMA.

Ta první (prosincová) je suchá a slunečná, v podstatě stejná jako podzim, jen teploty klesají níž a níž.
V lednu a únoru pak přijde zima mokrá, plná oblačnosti, srážek, sněhu, ledu, mlhy a ještě krutějších teplot.

Místní domy mají mimochodem z nějakého podivného důvodu nulové vytápění i zateplení. Takže právě teď nastává období nákupu mnoha vrstev teplého oblečení, šál, vlněných ponožek, čepic a rukavic, těžkých zimních dek a přímotopů. Přes den se tu zima tráví u ohně a v noci pod nánosem vrstev a přikrývek.

O tom vám každopádně napíšu, až to přežiju :)

JARO je tady nejkrásnější. Začíná v březnu-dubnu. Kopce jsou najednou zeleno-červené, protože všude kvetou rododendrony - a to tady v Himalájích nejsou ty malé české zahradní keříky, ale obří, mohutné, úchvatné stromy. Jarní počasí je proměnlivé, slunce je příjemnější, ne tak ostré jako na podzim. Teploty taktéž. Duben a květen je ten nejúžasnější čas, kdy do Bhagsu vyrazit.

LÉTO je tady v horách jen takový teplejší úprdek na konci jara, když se teploty stabilně usadí nad 20 stupňů. To se ale velice rychle pak překlopí do monzunu, protože himalájská údolí velice ráda zadržují spousty oblačnosti a srážek. Monzun přichází postupně už od června. Místní obyvatelé označují celou hlavní sezónu jako léto - tzn. duben, květen a kus června, než přijdou větší deště.

Chceš se za mnou přijet do Bhagsu podívat?
V dubnu/květnu 2023 tě tu ráda přivítám
na jógově-ájurvédském pobytu.

Máš předběžně zájem?

Jak se mi tu žije?

Zatím nádherně, nevyzpytatelně, upřímně, léčivě… všechno se tak nějak otvírá a rozbaluje a transformuje úplně samo. Můj jediný úkol jako by byl skutečně jenom poddat se tomu, jak mnou život proudí a co se mnou zrovna potřebuje provést.

Učím se to dokola, znovu a znovu. Moje mysl je velice silná a je plná představ o tom, jak by se co mělo stát a odehrát. Ta největší praxe, které se tu věnuju každý den, v každé situaci a zejména v každé konfrontaci s čímkoli nepříjemným, je plně se tomu odevzdat, nechat to být, trpělivě počkat a jen to celé pozorovat.

Jak říká náš milovaný dr. Sharma:

“Přirozeným stavem mysli je čisté pozorování.”

Teprve když přestaneme pozorovat a začneme se snažit věci kontrolovat, řešit, měnit, tak taky začneme trpět. Protože v sobě začneme stavět bariéry a podmínky a hranice… a život přestane volně proudit.

To je to, co mě Indie nejvíc učí.

Nechat to, kurňa, konečně volně proudit.
Protože život to proudění umí výrazně líp než moje ego.
A už po pár měsících můžu říct, že to mám experimentálně ověřené.

Když se tomu životu nemíchám do cesty, všechno plyne jak má a dopadá s klidem na ta správná místa. Když se začnu bránit a vehementně se snažit něco řešit, kontrolovat a ovlivňovat, všechno se zadrhne a nastávají trable.

Takže hurá do toho!

Přeju ti krásný den z Himalájí ☀️ a někdy v budoucnu se zase ozvu s nějakou další reportáží :)

Ivu

ZIMA SE BLÍŽÍ

A čím větší zima, tím víc šál a teplých polívek a kašiček